Kariérní poradce Zuzana Vyhnánková: Fandím kariérním změnám!

Úno 3, 2025 17 min čtení

Zuzana Vyhnánková je kariérní poradce a psychoterapeutka ve výcviku. Za sebou má velký kariérní obrat – v minulosti se věnovala marketingu a budování značek. Dnes dodává odvahu dělat malé i velké změny na kariérní cestě druhým, zejména marketérům. Díky studiu aplikované psychologie i unikátní kombinaci zkušeností z dalších oborů klientům může nabídnout nejen odborné rady, ale i porozumění v situaci, se kterou má sama zkušenost.

Jste kariérní poradkyní a psychoterapeutkou. V oblasti terapie se v poslední době daří bořit mýty a lidé už nemají takový ostych, říct si o pomoc psychologa. Jak je to na poli kariérního poradenství? Jsou Češi otevření radám ve svých kariérách?

Psychoterapie je na rozdíl od kariérního poradenství v širším povědomí lidí a ti rozumí tomu, co od ní čekat. Navíc se ve své podstatě týká všech. Potřebují ji a využívají ji lidé v různých životních etapách napříč populací. Kariérní poradenství není tak známé. Zatím u nás není zvykem se o kariéře s někým radit. Pořád je to v zóně věcí, které jsou Češi spíš zvyklí dělat si tzv. sami – prostě si o tom povídat s kamarády. Což je sice relevantní způsob, ale získají tím trošku něco jiného než kariérním poradenstvím.

Kariérní poradenství se také hodí jenom pro určitou část pracujících lidí – pro ty, kteří chtějí svoji kariéru řídit, protože na ni mají konkrétní požadavky a ambice. Pak je tu část lidí, kteří pracují, ale nechají se svým pracovním životem spíše unášet a v podstatě pouze využívají příležitostí, které jim organicky přicházejí do cesty. A tím pádem nemají potřebu se radit. Kariérní poradenství ocení lidi, pro které je práce podstatný a důležitý pilíř v jejich životě, a berou ji jako důležitou věc, která je má naplňovat, dávat jim smysl a bavit je, která třeba nějakým způsobem podtrhuje jejich identitu nebo se na ní nějak podílí. Každopádně rozhodně je jich méně než lidí v psychoterapii.

Chápu, kariéra není pro každého priorita, a ne každý vnímá práci jako svou životní náplň.

Určitě. Jak jsem říkala, kariérní poradenství se hodí pro lidi, pro které je práce důležitá. A ještě bych doplnila, že když jsem koukala do svých dat, drtivá většina z nich jsou ženy. Což přisuzuji dvěma věcem. Jedna je externí faktor – moji online komunitu tvoří z velké míry ženy, které mě znají díky Holkám z marketingu. Druhá věc je ale ta, že ženám obecně přijde přirozenější si nechat poradit. Přiznat své nejistoty, konzultovat je.

Je to podobné, jako když hledáte cestu v autě. Dovolím si použít jedno klišé – muž za volantem se nechce zeptat na cestu, žena by preferovala někoho zastavit a zeptat se. A já si myslím, že ohledně kariéry je to trošičku podobné – chlapi si to často chtějí vymyslet sami.

A není to dané i tím, že ženy se kvůli rodičovské dovolené nad svou kariérou zamýšlí častěji, když řeší, kam po této pracovní pauze jít?

Řekla bych, že spíš než příležitost se nad něčím zamyslet je to obrovský tlak, který vás nutí kariéru nově uchopit. Protože pauza, kterou české ženy běžně stráví na rodičovské dovolené, je pro kariéru velký zásek. Z tohohle vyplývá část témat, se kterými ženy přicházejí.

Rozvoj a kariéru primárně ve firmách se zaměstnanci řeší HR, v jakých situacích jít spíš za HR a kdy vyhledat kariérního poradce?

K HR má přístup jenom zaměstnaný člověk. Takže celá velká část lidí, která není zaměstnaná nebo je na rodičovské, žádného personalistu, na kterého by se ohledně kariéry mohla obrátit, nemá. Další věc je, že je sice skvělé, když HR řeší právě talent management a rozvoj lidí, jenomže po tom je poptávka ve velmi málo firmách. Málokde má HR dostatečné podmínky, kompetence a slovo.

Doufám, že už se situace zvolna mění, ale spíš mám pocity, že zatím v Česku HRisté nemají takové slovo. Jsou často zavaleni administrativou, takže ve finále řeší smlouvy, podepisování, maximálně onboarding a na skutečný rozvoj lidí nebo hledání jejich cesty se času nedostává. Člověk, který téma kariéry potřebuje řešit, okamžitě pochopí, jestli mu HR může pomoci, nebo nikoliv.

A další věc je, že i kdyby personalista to, že má lidi rozvíjet nebo jim pomáhat s kariérním cestou, chápal jako nějakou důležitou část své agendy, bude nabízet pouze interní možnosti. Takže pokud míříte někam jinam, ať už k jinému zaměstnavateli nebo chcete úplně změnit obor, tak vám vaše HR vlastně nepomůže, protože to není v zájmu jeho zaměstnavatele.

Kariérního poradce určitě dává smysl oslovit, když vás čeká oborový transfer, když potřebujete nezaujatý externí pohled na to, co se děje ve vaší firmě, např. nějaká složitá situace, konflikt nebo restrukturalizace. Když si hledáte novou práci, ale třeba i pokud procházíte nějakým delším, náročným obdobím v práci, které je spojené s propouštěním nebo fúzí dvou firem, slučováním firemních kultur. To jsou situace, ve kterých je kariérní poradce skvělým a možná i příjemnějším průvodcem než někdo z vnitřní struktury firmy.

To jste mi nahrála na další otázku. Kdy je čas měnit obor a kdy jen zaměstnavatele?

Změna oboru není nic jednoduchého. Je to velký krok, který stojí za to kriticky zvážit, než se do něj člověk pustí. Nechci znít tak, že od toho odrazuji. Já jsem naopak obrovský zastánce změny a oborové transfery jsou v podstatě mou specializací. Ale zároveň bych dotyčného hodně challengovala řadou otevřených otázek, abychom se dobrali toho, jestli je jeho rozhodnutí postavené na pevných základech. Ptala bych se třeba – jak vás to vůbec napadlo, co vám má změna přinést, v čem to bude lepší, jak si to představujete, jaké máte zdroje, které můžete pro změnu využít – tzn. zkušenosti, kontakty, certifikáty, cokoliv, co pomůže s rozhodnutím a stanovením směru, kam vás to táhne.

Také je dobré pátrat po motivaci. Protože se mi nejednou stalo, že například přišla klientka s tím, že pro ni možná marketing není vůbec to pravé, přestože ho x-let dělá, a že by chtěla asi hledat nějakou jinou cestu. A když jsme vše probíraly hlouběji, vyplynulo, že aktuální zaměstnavatel hrozně sráží její sebevědomí kritickými komentáři, se kterými se ztotožnila a začala přemýšlet o změně oboru, protože nabyla přesvědčení, že na marketing není dobrá.

A nakonec jsme se dobraly k tomu, že není třeba měnit obor, ale je to otázka nastavení hranic a vzájemného respektu. Stejně tak ve firmě může být špatná organizace práce a dotyčný si může připadat přehlcený. Takže než se rozhodnete měnit obor, je třeba to opravdu promyslet.

Dnes je běžné mít několik kariér za pracovní život. Jaké největší změny se podle Vás v tomhle směru na pracovním trhu udály? Protože jsou pryč časy našich pra/rodičů, kteří svůj život strávili v jednom či dvou zaměstnáních.

Já mohu nabídnout hlavně pohled z marketingové bubliny, kde je práce extrémně flexibilní a z mého pohledu tam jde udělat kariéra strašně rychle. Minimálně pokud si člověk najde to své, má odvahu, dokáže se dobře orientovat v oboru, učit se a trochu riskovat.

Mám možná proto trošku deformovanou optiku. Ale přijde mi, že měnit obory se už znormalizovalo. V podstatě jsem přesvědčená o tom, že by kariéra měla vždycky odpovídat tomu, kým jsme. Velká část z nás za život vystřídá různá sebepojetí, identity, hodnoty.

A připadalo by mi škoda, kdyby to kariéra neodrážela. Takže já jsem bytostně přesvědčená o tom, že uvažovat o změně kariéry má smysl a že to je naprosto relevantní způsob, jak se pracovním životem pohybovat. Vlastně mě ani nezajímá, jak to má trh. Myslím, že měnit a řídit svou kariéru je správně a k tomu vedu i své klienty. Jsem schopná jim mindset předat takovým způsobem, že pak na pohovorech působí přesvědčivě i zubařka, která chce být marketérka.

To je skvělé. Je vlastně přirozené, že člověk během života vystřídá různé zájmy, změní hodnoty a priority a stejně přirozeně jako mění své koníčky by se neměl bát měnit ani zaměstnání.

A někdo to tak nemá. Někdo třeba chce být celý život veterinář, a to je taky v pořádku. Ale myslím si, že by měly dostat prostor obě tyhle cesty a že personalisté na to při pohovorech už skrz prsty nekoukají.

Navíc znalosti z jednoho oboru mohu využít v tom novém. Vy jste pracovala v marketingu a nyní se díky tomu můžete zaměřit na klienty z této oblasti.

Ano, to je dobrá připomínka. Já to předávám klientům například v rámci svých webinářů Jak si najít práci v marketingu nebo Na co se hodím v marketingu, kde právě mluvím o tom, že předchozí zkušenosti mohou být skvělým základem pro nějakou vaši specializaci.

Když se bavíme o změnách práce, existuje něco jako ideální doba u zaměstnavatele?

To je otázka úhlu pohledu. Já jsem zvyklá se na to dívat právě spíš z pohledu pracovníků.

Takže když bych uvažovala nad tím, jak dlouho mám být u zaměstnavatele, abych měla nějaké relevantní zkušenosti do CV, tak velmi obecně řečeno je to rok u jednoho zaměstnavatele. Ale když budu půl roku na stáži na strašně zajímavém projektu, tak to tam samozřejmě bude dobré napsat taky. Hodně záleží na individuálním posouzení. Jde o to, že v některých pracích stačí být rok, aby člověk získal potřebné zkušenost a mohl se posunout dál. U některých oborů je potřeba ale pět let, aby se tohle stalo. A lidé z oboru to vědí. Takže když na CV koukne člověk z oboru, je mu jasné, že pokud byl někdo na nějaké komplikované pozici jenom rok, nemá dostatek zkušeností, a naopak. Nejde tedy generalizovat. Pět zaměstnavatelů po jednom roce v CV nerovná se fluktuant a „potížista“.

Já fluktuantům docela fandím. Nechci, aby lidé zůstávali zbytečně dlouho v zaměstnání, které nenaplňuje jejich hodnoty a potřebu se rozvíjet. Pokud práce nenaplňuje vaše očekávání a nemáte vidinu zlepšení, tak co tam. A už vůbec ne, pokud jde o toxické prostředí.

Na vašem LinkedInu mě zaujal příspěvek o tom, že konečně nejedete na výkon. Dnešní společnost je ale poměrně výkonnostně postavená. Jak tedy skloubit psychické zdraví a kariéru? Máte nějaké tipy?

Primárně svou kariéru řídit a nenechat se jen tak unášet. 😊 Je neskutečné množství pozic, typů úvazků, oborů, profesí, konkrétních pozic, firemních kultur, míst, kde je možné zaměstnání vykonávat. Rozhodujících faktorů je ohromné množství, takže když se nad tím vědomě zamyslíte a budete to chtít vědomě řídit, máte větší šanci, že najdete pro sebe ten důlek, do kterého zapadnete a kde vám bude dobře.

Z vlastní zkušenosti vím, že je to spousta kroků. Po dlouhé cestě jsem se dopracovala k tomu, že je mi dobře v klidu v jedné místnosti face to face s jedním člověkem, že je to pro mě příjemnější než vedení týmových debat a workshopů, ale že mám třeba ráda taky samostatnou strategickou práci a že tyto dvě polohy potřebuji vyvažovat. A je tedy třeba se zamyslet, jaká kombinace jakých činností mi dává smysl, případně se o tom s někým poradit a nechat si ukázat druhý pohled.

Tím, že si najdete, co vás baví a kde se cítíte dobře, se můžete ochránit před psychickou újmou a tím, že práce na vás bude moc, že bude frustrující. Samozřejmě je třeba říct, že často pomáhá mít v práci nějaký smysl, to taky může pomoct jako ochrana před psychickými potížemi.

Na druhou stranu všichni víme, že hlavně v pomáhajících profesích, kde lidi vidí obrovský smysl, je naopak velká míra vyhoření, takže ten smysl je někdy dvousečný. Buď je ho strašně málo a vyhoříte anebo je ho příliš moc a vy se té práci obětujete a taky vyhoříte.

Určitě je potřeba mít kromě kariéry také další pilíře života. Protože z práce mě mohou kdykoliv vyhodit nebo se může cokoliv pokazit, ale když máte kvalitní blízké vztahy, sportujete, máte psa nebo zahradničíte, tak se opřete o ty další pilíře a nezhroutíte se úplně. Pomáhá také svou kariéru nějak reflektovat. Přemýšlet nad ní, pravidelně si říct, co se v mé kariéře děje, zda mi je v práci dobře, zda nejsem často nemocná, jaké nejčastěji řeším problémy. Zkrátka ke své práci přistupovat vědomě.

No a kdybych měla zmínit jedno velké téma, které se s kariérou a vyhořením pojí, tak skvělým způsobem, jak se chránit před psychickými potížemi, je práce s hranicemi. To je alfa a omega. Mít nastaveny a chránit své hranice.

Když mluvíme hranicích – kariéra je často spojená s posouváním vlastních hranic. Jak poznat moment, že je třeba se hecnout a překonat svou komfortní zónu a kdy je čas si říct, že se snažím dělat práci, která není pro mě?

Obecně stojí za to se hecnout, když máte nějaký vědomý záměr. Může to být například to, že získám nějakou konkrétní zkušenost, naučím se s novým nástrojem, vydělám tolik a tolik peněz. A spolu s tím i časový horizont. Máte představu, jak dlouho jste schopní se přeskakovat a takzvaně se „kousat“, než to bude moc. Takže dokud máte vědomý záměr a plán a také nějaké hranice, je to za mě v pořádku.

A hlavně v každém věku je smysluplné něco jiného. Když vám je 20, tak dává smysl dělat přesčasy, dává smysl spát ve spacáku v nějakém startupu pod stolem, protože všichni děláme na skvělé věci. Ale bude vám to dávat smysl ještě ve 40, když je potřeba vyzvedávat dítě ze školy, ze školky, když máte rodinu?

A jaké faktory signalizují, že už není dobré zůstávat a je potřeba změnit práci?

Je to chvíle, když se nepohoda a stres začnou somatizovat, např. začnete být často nemocní. Právě ten špatný pocit je to, proč vás vůbec napadne, jestli bych já neměla změnit práci. Když se to začne odrážet v těle a je to tomu snadno připsatelné, je to právě ta hranice, která by se neměla dlouhodobě překračovat. V momentě, kdy si všimnete, že vám to poškozuje vztahy, ruinuje další pilíře vašeho života, je čas na změnu.

Samozřejmě, jakmile začnete cítit náznaky vyhoření, je potřeba s tím ihned pracovat. Protože když vyhoření propukne, je to velmi neovladatelný proces, který vás může vyřadit z kariérního života klidně i na rok. Takže jakmile se začne hlásit o slovo, tak neříkám hned prásknout do bot, ale minimálně tomu dávat velkou pozornost.

Dalším signálem pak může být pocit, že vám kvůli práci upadá sebevědomí. Když nezažíváte úspěch, když vaše velké úsilí nepřináší prožitek toho, že se mi něco povedlo, že jsem dobrá, že jsem něco dokázala, tak vám daná práce nedělá vůbec dobrého sluhu na další kariérní cestě. Protože sebevědomí fakt potřebujete. Takže když vám ho práce ruinuje, je lepší se s tím nějak vypořádat. Jinak ohromně riskujete.

Když prožívám nějakou psychickou nepohodu, ať už v rámci kariéry, nebo i osobní, je dobré o tom mluvit se zaměstnavatelem? Není to dvojsečné? Jakou zkušenost třeba v tom mají vaše klientky?

Já bych se zamyslela nad tím, kde mou „indispozici“ zaměstnavatel může pocítit, kde to může začít drhnout. Zanalyzovala bych si, kde a kdy mi psychický problém může být překážkou, a pak bych si udělala strategii, jestli dává smysl být transparentní nebo jestli by bylo pro mě výhodnější vysvětlit to případné selhání jiným způsobem. A taky bych hodně dobře zvážila, jestli to může nějak poškodit mě, když budu hrát, že vlastně nemám deprese nebo nemám úzkosti. Jestli zatajení může třeba zhoršit můj stav a uvrhnout mě do nějakého opakovaného cyklu atak, protože jedu přes své hranice, protože se tvářím, že nejsem nemocná. Možné je obojí, vždy záleží na tom, kde a u jakého zaměstnavatele jsem se to zrovna vyskytla. Moje zkušenost je, že zaměstnanci se s těmito problémy spíše nesvěřují.